Dezertéři - Gondorská guilda
Příběh |
|
V malé osadě o pár dřevěných domcích na Pelenorských pláních se v jednu chladnou noc ozval křik, který probudil mladého Marburga ze snu! Křik, který slyšel mu naháněl hrůzu. Neohrabaně vstal, hodil přes sebe pár hadrů a vyběhl ven! Rudý plamen mu šlehl do obličeje a položil ho k zemi. Viděl, jak skřeti a jakási jiná rasa, kterou neznal pustoší a vyvražďuje jeho domov. Neušetřili ani jeho rodiče. Potom cítil pouze horko od ohně a tvrdou zem pod sebou. „Omdlel.“
Když se probral, pomalu otevřel oči a viděl čistě bílý strop a cítil vůni pečeného masa. Ležel v posteli s nebesy v malém domku v Minas Tirith u jednoho z ochránců bílého stromu a jeho ženu. Ve dveřích se objevila postava muže, který k němu přistoupil a dovyprávěl mu vše, co se stalo a nabídl mu přístřeší. Marburg jen mlčky přikyvoval a odpovídal: „Ano, pane“. Když mu vše převyprávěl, usadila se v něm zášť vůči všemu mordorskému a rozhodl se mstít do vypuštění duše s těmi, co zabili jeho rodinu. . V tu chvíli vešla do dveří žena vojáka a řekla: „Oběd je na stole, pánové!“. Léta ubíhala a z mladého kluka se stal velký muž a dobrý válečník, který se nezajímal o politiku země, ale měl v hlavě jen pomstu. Pak přisla doba,kdy všichni bojeschopní muži museli vytáhnout do boje proti mordorskému zlořádu. Tato povinnost se nevyhnula ani Marburgovi. Avšak po krátké době v řadách vojska byl díky svým vlastním názorům přesvědčen, že jeho životním posláním není někomu sloužit. Ať už to bylo z důvodu jeho vzpurné povahy diky které se dostával stale častěji do konfliktu s řadovými vojáky a svými veliteli, rozhodl se tedy dezertovat z řad gondorského vojska. Začal plnit vše, co řekl v mládí. Putuje sám přes Velkou řeku a Osgiliath do Minas Morgul a přes ústí Entvy a Mrtvé močály do Mordoru. Velkým městům se vyhýbá, jelikož díky své vzpurnosti si udělal dost nepřátel. Potkává mnoho nebezpečí a mnoho lidí, elfů, dokonce i trpaslíků vydávajících se za dobrodružstvím a slávou. Ale on sám si nikoho k sobě nepřipustí. Bylo slunečné odpoledne, když se brodil přes Anduinu k Emyn Arnen a pak cestou k brodu řeky Poros a na výpravu do Haradu. Na druhém břehu náhle spatřil klopýtajícího koně, který táhnul zbídačené tělo. Pomyslel si, co zde asi dělá? Než se setmělo, dovedl ho do bezpečné jeskyně, občas spával. Vyléčil ho a postaral se o koně. Ráno už byl brzo vzhůru a postaral se o snídani. Počkal až se probudí a dali se do řeči. Rohir se představil jako Gwalin, syn Gwalanův. Dali se do řeči a své příběhy končili až když se slunce přehouplo přes hory. Gwalin slíbil věrnost za záchranu života. Od této doby putují spolu, bok po boku. Bylo parné odpoledne, když se vydávali směrem k severnímu Ithilienu. Bylo to místo, kde mnozí poutnici našli svou smrt a nyní bloudí a nemohou najít cestu zpět. Právě ve chvíli,kdy byli zaposloucháni do svých příběhů, je na paloučku oblíčila banda odporných horských skřetů. Oba se nestačili divit, ale s rychlostí blesku vytáhli dlouhé meče a připravovali se na boj. Když se rozhlédli, viděli, že nemůžou nic dělat a proti takové přesile nemají šanci. Hrdinství a přátelství je však neopouštělo a s výkřikem se pustili do boje. Po krátké chvíli se řady skřetů výrazně snížily. Jenže když se rozhlédli, neviděli nic jiného než stále přichazejici hordy skřetů. Kruh kolem nich se stále uzavíral. Je konec, pomysleli si. Nedaleko od místa bitvy seděl jeden lesní elf jménem Grandelf II v lesíku u plápolajícího ohně. Meditoval, nic nevnímal, jen spokojené řechtání svého koně. S oblibou mu říkal Bobík. Podíval se na svou jizvu, ránu na paži, která ještě nebyla zcela zahojená. Bylo to teprve nedávno co svedl souboj s uznávaným velitelem gondorského vojska, kvůli svému odmítnutí poskytnout své síly armádě. Náhle uslyšel řev nedaleké bitvy, osedlal svého oře a vyrazil vstříc na pomoc. Rychlostí blesku vyběhl z lesa. Uviděl dva gondorské válečníky jak podléhají pod náporem stále sílících skřetů. Neváhal ani vteřinu a vyvolal mocné kouzlo, které zabilo všechny skřety, co byli v dohledu. Vyhranou bitvou příběh nekončí … ba naopak vše začíná … |
